Jin a jang stupidity je dvojice článků, které jsou vzájemně opačné, ale doplňují se. Jedná se o dvojici textů: jeden o mentálním přetížení člověka, který myslí příliš, a druhý (tento) o opačném pólu: o lidech, s nimiž „nejde hnout“.
O těch, kteří zůstávají zaklesnutí ve své vlastní hlouposti, i když se je ostatní snaží probudit a často až do vyčerpání. Otázka zní prostě: „Kolik pomoci je potřeba dát, aby se ze stupidního člověka stal nestupidní a kolik už je zbytečné?“
V jádru je lék na stupiditu jednoduchý: jedná se o učení a přijetí odpovědnosti. Důvodem proč se jednotlivý lidé nechtějí měnit jsme také už nespočetněkrát psali. Mnozí lidé se nemění ne proto, že by nemohli, ale proto, že nechtějí. Za odporem vůči změně stojí především mentální lenost, což značí naší evolučně i kulturně zakódovanou snahu šetřit energii. Mozek preferuje jistotu před pravdou a komfort před kognitivní námahou.
Představme si modelovou situaci:
V rodině máme člověka, který pije Savo, protože věří, že mu „vyčistí tělo od mikrobů“. Zkoušíme vše – fakta, prosby, přesvědčování, argumenty. A nic nezabírá. V určité chvíli je třeba si přiznat pravdu: někteří lidé nechtějí být zbaveni okovů stupidity, protože jim v nich je dobře. A právě v tom okamžiku je třeba říct si upřímně: „já osobně s tím nic nezmohu…“
Dovolím si osobní příběh ze života. Upozorňuji, že příběh obsahuje citlivá témata o sebevraždě a závislosti.
Jednoho dne jsem se ocitl v hospodě s člověkem, kterého jsem předtím neznal. Tento člověk byl komunikativní, radoval se, pil a kouřil. Obecně nebylo nic zvláštního. Ale jak se noc blížila ke konci, a když už většina upadala do spánku, zůstali jsme sami dva. Rozhovor se stočil k hlubším otázkám osobnosti a bytí. A v tu ránu se tento člověk rozbrečel. Ukázalo se, že jeho veselost byla jen maska, tenký nátěr přes hluboký vnitřní nesoulad. Svěřil se mi, že alkohol, kouření a drogy jsou pro něj únik od smutku… Svěřil se mi o velmi negativních osobních tématech, které pochopitelně nemohu rozepisovat. Ale jedna myšlenka se mi zaryla do paměti: „…nesnáším, když se ráno probudím střízlivý, pak jde vidět, že můj život je pouhé nic…“ Mluvil i o pokusech o sebevraždu. Pochopitelně jsem chtěl pomoci. Nejsem terapeut, ale snažil jsem se. Mluvil jsem s ním o sebepřijetí, o zkresleném obrazu sebe sama, doporučil odborníka. – Nechtěl; Navrhl jsem anonymní pomoc (knihy, videa, komunitní linky). – Zamítl, prý „čeká, až změna přijde sama…“
Ohlušující ticho. V tu chvíli jsem pochopil, že s ním nemohu hnout. A že na tom není nic cynického, ale je to prostě hranice reality. Připomnělo mi to biblické podobenství:
Poslouchejte! Jeden rolník se vydal na pole, aby zasel obilí. Ne každé zrno však padlo na vhodnou půdu. Některá se dostala na okraj cesty, kde je sezobali ptáci. Jiná padla na skálu, kde bylo jen málo půdy... (Marek 4:3-5)
Někteří lidé jsou prostě ta skála. Ne proto, že by byli zlí, ale protože nejsou připraveni růst. A i kdybychom se snažili sebevíc, naše zrna pomoci nevzklíčí.
Nelze hnout s člověkem, který se nechce pohnout sám. Stupidita je osobní záležitost: mentální lenost spojená s odmítnutím odpovědnosti. Nikdo za Vás nemůže udělat kognitivní práci. A naopak Vy ji nemůžete udělat za nikoho jiného. Pomoc má smysl jen tehdy, když druhý člověk chce být zachráněn, protože jinak se z pomoci stává záchranářský mýtus. Změní se v energii, která se nevrátí, protože padá na půdu, která ji odmítá.
Odborné okénko:
Problémem těchto jedinců je absence motivace ke změně. Výzkum behaviorální změny ukazuje, že bez vnitřní připravenosti (readiness to change) jsou racionální argumenty nejen neúčinné, ale mohou rezistenci dále posilovat [1]. U části populace se navíc stabilizuje stav, který Seligman popsal jako naučenou bezmoc, což značí subjektivní přesvědčení, že změna je nemožná, a tedy zbytečná [2]. Klinická literatura zároveň upozorňuje na fenomén dysfunkčních vzorců, kdy je destruktivní chování vnímáno jako součást identity [3]. V těchto případech jde o ochranu psychické rovnováhy: změna by totiž znamenala kolaps smyslu. Empirické studie proto konzistentně ukazují, že pomoc bez souhlasu příjemce má nulový až negativní efekt a vede spíše k vyhoření pomáhajícího než ke změně [4].
[1] Prochaska, J. O., & DiClemente, C. C. (1983). Stages and processes of self-change of smoking: Toward an integrative model of change. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 51(3), 390–395. https://doi.org/10.1037/0022-006X.51.3.390
[2] Seligman, M. E. P. (1975). Helplessness: On depression, development, and death. W H Freeman/Times Books/ Henry Holt & Co.
[3] Livesley, W. J. (2003). Practical management of personality disorder. Guilford Press.
[4] Norcross, J. C., & Wampold, B. E. (2011). Evidence-based therapy relationships: Research conclusions and clinical practices. In J. C. Norcross (Ed.), Psychotherapy relationships that work: Evidence-based responsiveness (2nd ed., pp. 423–430). Oxford University Press. https://doi.org/10.1093/acprof:oso/9780199737208.003.0021
You are not authorised to post comments.