Seriál článků na tomto webu nelze začít ničím jiným, než klasickým dílem – tedy teorií prvního moderního stupidologa, kterým byl bezpochyby Carlo Cipolla, autor Základních zákonů stupidity (Basic Laws of Stupidity). Přestože tato kniha zatím nevyšla česky, není jeho dílo u nás úplně neznámé, například stručný výtah z této knihy vyšel na Britských listech už v roce 2007.
Carlo Cipolla byl významný italsky ekonomický historik, který byl známý pro svůj humoristický až provokativní pohled na lidskou povahu. Pokud vím, tak svoji práci nenazýval stupidologií, ale spíše ji považoval za humoristické texty. Myslím, že se obával (a nejspíš i oprávněně), že by mohl být exkomunikován z vědecké komunity; konec konců byl přece historik a ne psycholog. Svoji esej v roce 1976 vydal pouze v limitované a očíslované edici a teprve o 12 let později ji vydal knižně v italštině. Anglická verze vyšla dokonce až v roce 2011 a stala se betsellerem.
Všech pět Cipollových zákonů si zde postupně probereme. Nebudu jen opisovat to, co napsal ve své knize, ale okomentuji každý zákon v kontextu soudobých stupidologických znalostí, tedy prakticky s odstupem padesáti let.
1. Zákon stupidity
Vždy a nevyhnutelně každý podceňuje počet stupidních jedinců v oběhu.
Na první pohled se nejedná o nic světoborného, ale tento zákon hned v úvodu definuje klíčový axiom: stupidních lidi je vždy mnohem více, než se myslíme. Cipolla ve své knize doslova říká, že bez ohledu na svůj odhad je člověk opakovaně zděšen dvěma fakty:
- Lidé, které považoval za racionální a inteligentní se projeví jako naprosto stupidní.
- Ať se člověk snaží dělat cokoli, je den po dni s ubíjející monotónností obtěžován stupidními jedinci, kteří se objevují v nejméně pravděpodobných okamžicích.
Logickým důsledkem je, že každý odhad počtu stupidních osob v populaci je podhodnocený. To je dobré si dobře zapamatovat. Stupidních lidi v populaci, tedy například v libovolném státě nebo firmě je vždy větší, než si myslíme, ať se jedna o Čechy, Slováky, Ukrajince, Američany, zaměstnance České pošty, členy vaši rodiny nebo sdružení vlastníků jednotek. Vždycky je tam nejméně o jednoho blba více, než předpokládáte.
Počet stupidních osob ve sledované skupině osob Cipolla označil řeckým písmenem σ (sigma).
Exaktní důkaz prvního zákona stupidity zatím nemáme k dispozici, ale každý snadno najde nějaké anekdotické svědectví o jeho platnosti. Například minulý týden mi jeden obchodní partner vyprávěl, jak z telefonu postupně odmazává své staré kamarády, protože se z nich stali idioti, kteří volí SPD a obdivují Putina. (Proč jsou voliči SPD stupidní nám později ozřejmí druhý zákon stupidity.)
Můžeme se ale pokusit o jednoduchý důkaz sporem, tedy ověřit platnost tvrzení, že stupidních lidí je ve skupině přesně tolik, kolik předpokládáme. To je poměrně snadné, protože nikdo doopravdy nepočítá sám sebe mezi stupidní jedince, a tedy jeho odhad je vždy nejméně o jedna podhodnocený.
První zákon stupidity také otevírá otázku, kolik sigma je a zda lze stupiditu nějak měřit a případně porovnávat. Z matematického pohledu musí sigma logicky ležet v intervalu 0 až 100, což nás muže vést k úvaze, zda správný odhad není tedy náhodou rovnou 100 %, což vyplývá z hypotézy, že jako stupidní se projeví nakonec úplně všichni. To je asi vcelku správná úvaha, kterou ostatně potvrdil o mnoho let později svými pokusy Kahneman a další - kognitivní zkreslení se nevyhýbají nikomu. Nicméně Cipollova teorie pracuje i s jinými druhy lidí, kteří jsou stupidní jedinci, a proto je hodnota 100 % nepřímo vyloučena, byť se k ní v některých skupinách můžeme asymptoticky blížit. Tudy cesta nevede.
Jak uvidíme v dalším pokračování, pro Cipollu je sigma spíše symbolem, než vyčíslitelnou konstantou. Sám Cipolla píše, že snaha vyčíslit sigma je marná, protože každé číslo bude podhodnocené...
You are not authorised to post comments.