Jin a jang stupidity je dvojice článků, které jsou vzájemně opačné, ale doplňují se. Jedná se o dvojici textů: jeden o lidech, s nimiž „nejde hnout“ a druhý (tento) o opačném pólu: o lidech, kteří myslí příliš.
O těch, kteří vyšli z Platónovy jeskyně, vidí světlo a také pochopili, že jsou sami, nebo že vidět moc je oslepující. Otázka zní prostě: „Jak nebýt stupidní a zároveň se z toho nezbláznit?“
Tento problém není nový, lidé se s mečem vědění přeli od nepaměti. Jde o zbraň s dvojím ostřím. Na jednom řeže nevědomost a osvobozuje, na druhém rozřezává smysl a stabilitu samotného vědomí. Historie nabízí množství příkladů: Král Oidipus poznal pravdu a zničil se poznáním sebe samého; Nebo biblický mýtus o Adamovi a Evě, kdy poznání vedlo ke ztrátě ráje.
Ale tento problém nevnímáme jen v příbězích. Velcí myslitelé se potácejí se stejným problémem:
- Friedrich Nietzsche (velký německý filozof) se zhroutil v roce 1889.
- Emil Cioran (vážený francouzsko-rumunský filozof) řekl, že „Myslet příliš mnoho je přestat žít.“
- Kurt Gödel (významný matematik, který dokázal Gödelovy věty) se nakonec zhroutil.
- Blaise Pascal (nejdůležitější fyzik a matematiky dnešní doby) cítil velký nesoulad, který vyplýval z vnímání tragédie lidské existence a často popisoval pocity duchovní prázdnoty a vnitřního zmatku.
- Friedrich Hegel (velký německý filozof) mluvil v pozdějších letech o emocionálnímu vyčerpání nebo "duševní stagnaci"
- Søren Kierkegaard (významný dánský filozof a teolog) trpěl těžkou depresí a říkal, že: „je ve vnitřní válce sám se sebou“.
Od Oidipa po Ciorana se táhne linie přesvědčení, že poznání je dvojsečné: rozjasňuje svět, ale zároveň spaluje iluzi, která činí život snesitelným. Inteligence bez duchovní či emoční integrace se obrací proti sobě, protože rozloží struktury smyslu, na nichž spočívá psychická rovnováha.
Rozum a iluze
Nelze mít obojí: vidět všechno a zároveň jen to, co chceme vidět. Stupidita znamená zavírat oči před problémy. Mentální zralost znamená naopak otevřít je i za cenu bolesti. Jenže úplné probuzení také není lékem. Ten, kdo vidí příliš ostře, může ztratit schopnost žít.
Člověk potřebuje iluzi stejně jako kyslík, a to ne jako lež, ale jako vůli mezi vědomím a šílenstvím. Je nutné najít rovnováhu mezi iluzí a realitou: tak, aby nás iluze nesváděla svou jednoduchostí, ale aby nás realita zároveň nezabila svou pravdivostí.
Nevím, zda má tento rozpor řešení. Možná měli dávní myslitelé pravdu, když říkali, že lidé potřebují pohodlnou iluzi, aby mohli žít. Protože čistá pravda je neobyvatelná.
Kdybychom odstranili všechny iluze, zbyla by jen syrová skutečnost a ta je pro lidskou psychiku nesnesitelná. Z tohoto hlediska možná není stupidita protikladem moudrosti, ale jejím přirozeným komplementem. Možná právě v té tenké hranici mezi věděním a nevěděním (mezi jinem a jangem) vzniká to, čemu říkáme život, který se dá unést.
Odborné okénko:
Psychologie dlouhodobě ukazuje, že vysoká míra kognitivní komplexity a sebereflexe zvyšuje vulnerabilitu vůči úzkosti a depresi. Výzkumy opakovaně potvrzují vztah mezi inteligencí a afektivní poruchovostí, zejména pokud chybí schopnost emoční regulace a smysluplné integrace poznání [1]. Teorie pozitivních iluzí zároveň ukazuje, že mírně zkreslené, nerealisticky optimistické přesvědčení o sobě a světě má adaptivní funkci a přispívá k psychické stabilitě [2]. Naopak excesivní epistemická otevřenost bez existenciálních opor vede k fenoménu, který Yalom popisuje jako „existenciální úzkost“, což značí kolaps smyslu při plném uvědomění konečnosti, náhodnosti a absence garantovaného významu [3].
[1] Nolen-Hoeksema S, Wisco BE, Lyubomirsky S. Rethinking Rumination. Perspect Psychol Sci. 2008 Sep;3(5):400-24. doi: 10.1111/j.1745-6924.2008.00088.x. PMID: 26158958.
[2] Taylor, S. E., & Brown, J. D. (1988). Illusion and well-being: A social psychological perspective on mental health. Psychological Bulletin, 103(2), 193–210. https://doi.org/10.1037/0033-2909.103.2.193
[3] Yalom, I. D. (1980). Existential psychotherapy. Basic Books/Hachette Book Group.
You are not authorised to post comments.