Stupiditu sice neumíme měřit, ale existují jisté indicie, které napovídají, že pravděpodobně jednáme se stupidní osobou. Pojďme se podívat, jak následující osobnostní rysy korelují se stupiditou a proč. V tomto článku se pokusím nabídnout praktický návod, jak identifikovat osoby se sklony k stupiditě v běžném životě. Kteří lidé tedy inklinují ke stupiditě?
Lidé samolibí, ješitní a namyšlení
Samolibost je nadměrná spokojenost s vlastní osobou, sebeláska často spojená s ješitností a pocitem vlastní neomylnosti. Takový člověk často vyžaduje chválu a těžce nese výtky, kritiku nebo srovnávání s lepšími. Pokud je někdo neomylný a nesnáší kritiku, k čemu by mu bylo kritické myšlení? Naopak zbytnělé kognitivní zkreslení je zárukou časté a kvalitní stupidity.
Lidé nekompetentní
Nedostatek kompetence, tedy schopností zastávat nějakou pozici nebo roli, vede logicky k chybám a průserům všeho druhu. Nyní záleží na tom, zda si daná osoba uvědomuje své nedostatky a snaží se je kompenzovat. Anebo zda je nevidí, nebo se dokonce domnívá, že dělá vše dobře. Názor bohužel není kvalifikací a kdo je ve válce s realitou, nemůže vyhrát. Výsledkem činnosti takové osoby je ztráta pro okolí i pro ni samotnou, což odpovídá třetímu zákonu stupidity podle Cipolly.
Lidé bez sebereflexe
Reflexivní myšlení je jednou z hlavních složek kritického myšlení, proto neschopnost (sebe)reflexe, tedy přemýšlení o sobě samém, svých myšlenkách a názorech, je zásadní překážkou v objektivním nahlížení na realitu. Samolibost a neschopnost sebereflexe jsou ruku v ruce, a proto nedostatek kritického myšlení dříve nebo později zákonitě vyústí v plejádu stupidního chování.
Lidé neomylní
Možná takové lidi znáte z internetových diskusí, nebo i z běžného života. Třeba já jednou měl takového šéfa - vyrůstal jako jedináček na piedestalu, obdivován svou matkou a bylo naprosto vyloučeno, aby něco udělal špatně. Obecně tyto lidi poznáme tak, že mají na všechno odpověď, všechno ví lépe, každý argument umně odráží. Často jsou inteligentní, pohotoví, vtipní a zábavní, což stupiditu dobře maskuje. Pokud si odmyslíme několik skutečně geniálních jedinců, zbyde nám neomylnost jako důsledek spolupůsobení kognitivních zkreslení (konfirmační zkreslení, slepá skvrna, DK-efekt...) a neochota kriticky přezkoumávat vlastní názory. Proč taky, když předem vědí, že jsou ty názory správné?
Lidé hyperpokryteční
Principem pokrytectví (nebo po staru licoměrnosti) je přetvářka a rozpor mezi deklarovanými hodnotami a vlastními činy, nebo dvojí metr při posuzování sebe a ostatních. Trochu to připomíná fundamentální atribuční chybu (FAE), kdy sami sebe posuzujeme na základě záměrů a nikoliv činů. Pokrytec de facto žije ve stavu kognitivní disonance, tedy ve stavu (třeba skrytého) vnitřního konfliktu, který může vést k sebeklamu, zpětné racionalizaci vlastního chování nebo manipulaci s realitou. Může to přerůst až do tzv. chronickému sebeklamu. Pokrytectví navíc jako bonus podkopává důvěru a vytváří toxické prostředí, což odpovídá druhému zákonu stupidity.
Lidé snadno urážliví
Jsou mezi námi lidé, kteří jakoukoli kritiku berou jako útok na integritu své osobnosti. Cokoliv jim řeknete, berou osobně a úkorně. S takovými lidmi je nemožné diskutovat, protože pouze jejich názor je správný. Chybí jim odstup a schopnost nezaujatě si “užít myšlenku” aniž by si vytvořili názor, který se okamžitě stává součástí jejich identity. Jakékoliv zpochybňování názoru pak berou jako útok na vlastní identitu, na který reagují urážkou nebo agresí. Odborně mluvíme o narcistické zranitelnosti, kognitivní rigiditě a obraných mechanismech.
(pokračování příště)
You are not authorised to post comments.