Dnes ráno jsem se probudil s lehkým škrábáním v krku. Nebylo mi dobře, ale hned jsem sám sebe uklidnil: „To nic není. Do práce musím, přece si nemůžu dovolit zůstat doma. Je to jen malá rýmička. Poslední dva dny se cítím trochu zvláštně, ale ještě dva dny do víkendu to vydržím.“ V duchu si racionalizuji vlastní rozhodnutí.
Jenže během dne se situace rychle zhoršuje. Kolem poledne mě začíná bolet hlava, cítím horečku a už se nedokážu soustředit. „Jak je možné, že se to tak zlomilo? Dva dny skoro nic, a teď během půldne úplný kolaps?“ mumlám si pod fousy.
Příběh, který zažil snad každý z nás, ukazuje, jak neintuitivní je pro lidskou mysl exponenciální růst. Pokud zanedbáme zásah imunity (tedy jakéhosi vnitřního regulačního agenta), počet virových částic se v těle časem násobí. Není to pár virů z vdechnutého vzduchu, co nás složí, ale miliardy jejich kopií, které se v nás samy vytvoří. Divit se, proč trvalo dva dny, než nemoc vzrostla z jedné částečky na milion, ale z milionu na bilion už jen půl dne, je zbytečné. Tak funguje exponenciála: zpočátku nenápadná, později ničivá.
Tento princip se neomezuje jen na biologii. V roce 1859 si australský farmář Thomas Austin přivezl z Anglie pouhých 24 králíků. Bez přirozených predátorů se jejich populace rychle vymkla kontrole – během několika desetiletí vzrostla na více než dva miliony. Králíci zničili vegetaci, vyčerpali zdroje a způsobili rozsáhlou erozi půdy. Austin si tehdy řekl: „Je to jen pár králíků, co se může stát?“ A i když úřady později dostávaly hlášení, že byli spatřeni na místech, kde nemají být, reagovaly stejně: „To bude jen pár jedinců.“
Stejný klam se opakuje neustále. Exponenciální chování vidíme v šíření virů, v neřízené jaderné řetězové reakci, v přemnožení druhů, ale i v pyramidových hrách nebo technologických trendech. Náš mozek je ale evolučně zvyklý vnímat svět lineárně. Pokud něco po šesti cyklech nepřekročilo dva tisíce kusů, nechápeme, jak je možné, že po osmi a půl cyklech už je jich pět tisíc (jako je vyobrazeno na obrázku). Pro nás je to „skok“, přestože matematicky jde jen o přirozený důsledek násobení.
Stejné zkreslení se projevuje i v každodenní realitě. Na začátku pandemie COVID-19 nikdo nevěřil, že by se z pár nakažených mohla stát globální krize: „Vždyť je tu jen deset lidí s koronavirem.“ Podobně zlehčujeme klimatickou změnu: „Teplota stoupla jen o půl stupně.“ Nebo vývoj umělé inteligence: „Vždyť je ještě čas.“ A tak jako v Černobylu odmítáme poslouchat ty, kdo upozorňují na riziko, protože předpokládáme lineární růst. Jenže on lineární není.
Problém propagandy
O těchto problémech ale psát nechci. Zajímá mě jiný aspekt: Způsob, jakým si namlouváme, že propaganda se nás netýká. Že je to vzdálený, akademický problém, který se odehrává kdesi v zákulisí politiky.
Není tajemstvím, že všechny velké mocnosti (ať už ruská, americká, čínská nebo evropská) působí na Českou republiku prostřednictvím informačních operací. To samo o sobě není šokující; dělají to všechny státy, které chtějí ovlivňovat své geopolitické okolí. Jenže zatímco některé to dělají sofistikovaně, jiné sází na množství a rychlost šíření, a právě v tom je problém.
Zaměřme se na příklad ruské propagandy. Mnoho lidí má tendenci její vliv zlehčovat:
„To, že se tu objevilo pár ruských profilů na Instagramu, přece nic neznamená.“
„Demokracie přece vydržela dvacet let, vydrží i dalších dvacet.“
Jenže tato úvaha je lineární a propaganda nepůsobí lineárně, ale exponenciálně. Sdílení funguje jako virus. Jedno video nebo příspěvek nezmění nic. Ale když jej přepošle milion lidí, vzniká kolektivní efekt, který už nelze ignorovat. V tu chvíli se šíření stává informační epidemií.
Německý teolog Dietrich Bonhoeffer si už ve 30. letech všiml, že hloupost není nedostatek inteligence, ale nakažlivý sociální jev. Varoval, že pokud se společnosti nedokážou bránit morálnímu otupění, stanou se snadno nástrojem totality. Adolf Hitler také nezačínal jako diktátor. V začátcích to byl bezvýznamný řečník, který postupně našel rezonanci v davu. Jeho myšlenky se množily. A stejně jako vir, i ideologie bez regulace dokáže zadusit celý organismus společnosti.
Z modernějších autorů o tomto fenoménu psali Malcolm Gladwell (kniha The Tipping Point, česky vydalo pod názvem Bod zlomu nakladatelství Dokořán v roce 2007) či Geoffrey West (kniha Scale). Oba popisují, že systém může zůstat dlouho v rovnováze, než se náhle přehoupne přes „bod zlomu“. Ne proto, že by se něco dramaticky změnilo, ale proto, že jsme ignorovali nelineární charakter změny.
Na totéž upozorňoval bývalý (zběhlý) sovětský agent Jurij Bezmenov ve své analýze The Four Stages of Ideological Subversion. Podle něj probíhá rozklad společnosti ve čtyřech fázích:
- Demoralizace (15–20 let, zhruba jedna generace) – systematické oslabování hodnot, vzdělání a sebedůvěry.
- Destabilizace (2–5 let) – zpochybnění institucí, ekonomiky a bezpečnosti.
- Krize (zhruba 6 týdnů) – rychlý pád systému do chaosu.
- Normalizace – ustavení nového pořádku, který může trvat libovolně dlouho.
Klíčové je, že tyto fáze nejsou lineární. Každá následující je řádově kratší. Destabilizace trvá zhruba desetinu doby demoralizace; krize jen zlomek destablizační fáze. Proto se lidé často diví: „Jak je možné, že se po čtvrt století stabilní společnosti všechno mění tak rychle?“ Odpověď je jednoduchá – exponenciálně. Změna dlouho klíčí pod povrchem, neviditelně, dokud nepřijde okamžik, kdy už ji nelze zastavit.
Pro doplnění:
You are not authorised to post comments.