„Vesmír… je složen z koulí… a krychlí. Koule a krychle se mohou měnit… Tvoří atomy a molekuly, které vidíme…“ Řečník Mike Ivsin pokračuje: „Koule má v sobě ženskou energii a krychle mužskou. Tak jako nekonečno a nula se doplňují a tím vyplňují vesmír“
Tento volně přepsaný úryvek pochází z přednášky, která se konala 13. září v Praze. Mike Ivsin zde vystoupil s projevem nazvaným „Stvoření světa z čísel: z energie do organizace“. Přednáška byla ukázkovým příkladem toho, jak lze do jedné věty vměstnat metafyziku, astronomii, logiku i božství, a přitom zcela minout realitu.
Profesor Luboš Pick z Matematicko-fyzikální fakulty UK by patrně takového řečníka označil lidovým termínem „křank“. Tedy člověka, který s vážnou tváří oznamuje, že vyřešil neřešitelné. Pan Ivsin šel ovšem ještě dál: vyřešil rovnou celý smysl bytí.
Neměl jsem tu čest se s ním osobně setkat ani číst jeho knihy. Ale podobný fenomén lze pozorovat jinde, například u doktora Františka Šargona, autora díla s názvem „Člověk a jeho myšlení a chování a inteligentní řešení problémů ve všech oblastech jeho činností“. Už samotný titul naznačuje ambici, která by stačila na několik generací filozofů, psychologů a fyziků dohromady. Úkol je „maličký“ – pochopit a vyřešit všechny lidské problémy.
Tento typ myšlení je fascinující právě tím, jak je na první pohled „racionální“. Vypadá jako logika, používá slova jako „energie“, „systém“, „organizace“, ale ve skutečnosti jde o lingvistickou iluzi. Tam, kde je realita příliš složitá, nastupuje falešná jistota, která se maskuje jazykem vědy.
A právě zde začíná ta nejzajímavější forma stupidity: stupidita přemýšlivých.
Jak vyřešit všechno 101
S filozofií a smyslem bytí mají lidé odjakživa problémy. Protože logika (ač přesná) není schopná pojmout celý svět. Zní to paradoxně, ale čím hlouběji se člověk noří do racionalizace, tím spíše přestává chápat to, co je nevyjádřitelné, iracionální a živé.
Mnoho takzvaných „logických myslitelů“ končí v pasti, kterou sami vytvoří: domnívají se, že pokud budou dostatečně chytří, systematičtí a propočítaní, dojdou k univerzálnímu řádu, který vysvětlí všechno. Jenže svět není rovnice. Svět je systém s chybou. A právě tahle „chyba“ (neúplnost, neurčitost, paradox) je to, co z něj dělá živou realitu, ne stroj.
V matematice to vystihl Kurt Gödel, když dokázal, že žádný dostatečně složitý logický systém nemůže dokázat všechny pravdy o sobě samém. Jinými slovy, v každé teorii, která chce vysvětlit vše, zůstane něco nevysvětlitelného. To znamená, že logický systém nikdy nebude kompletní. A my vždy musíme přijmout náhodu, chybu i když je nám to nepříjemné.
A přesto se stále rodí noví „Šargonové“ a „Ivsinové“, kteří si myslí, že právě oni budou výjimkou, že právě jejich systém obejde omezení všech systémů. Psychologicky je to pochopitelné. V okamžiku, kdy se člověk začne topit v komplexnosti reality, touží po jednoduchosti, jistotě, řádu. Logika se stává náboženstvím pro ty, kdo už nevěří v Boha, ale stále chtějí mít jistotu. Racionalita se mění v metafyzický únik neboli ve víru, že „všechno má smysl“, pokud to jen dostatečně správně spočítáme.
Není to hloupost z nevědomosti, ale z přemíry vědění, které se odpojilo od reality. Takový člověk nepřemýšlí, aby porozuměl, ale aby potvrdil svou koncepci. Vzniká zvláštní druh bláznovství: myšlenka, že my jsme všemu porozuměli, že my všechno víme. A tato pravda je tak komplexní, že pokud nám nerozumíte, tak jsme ještě nezralý. Místo víry v nehmatatelné všudypřítomné cosi, co nazýváme bohem je svět řízen všudypřítomným nehmatatelným cosi, čemu říkáme „logika“.
Protože být skutečně moudrý znamená přijmout, že ne všechno lze pochopit. A že právě v té mezeře mezi věděním a nevěděním se rodí to, čemu říkáme lidskost.
Odborné okénko:
Výzkumy ukazují, že pseudoexperti mají sice dostatečné znalosti v daném oboru, ale vyznačují se jejich špatnou strukturou a aplikací: místo hlubokého porozumění disponuje izolovanými pojmy, metaforami a formální logikou, které působí koherentně, ale nejsou ukotveny v empirické kontrole ani v odborné komunitě [1, 2]. Tento typ myšlení odpovídá tomu, co Oreskes a Conway popisují jako vytvořená jistota [3]: vytváření zdání univerzálního vysvětlení bez schopnosti falsifikace. Pseudoexpert navíc typicky selhává v epistemické pokoře; klíčové vlastnosti skutečných odborníků, kteří si jsou vědomi hranic svého poznání [4]. Paradoxně tak čím abstraktnější a uzavřenější je systém vysvětlení, tím přesvědčivější se jeví laikům, protože eliminuje náhodu, neurčitost a nejistotu, které jsou však pro skutečnou vědu konstitutivní.
[1] Collins, H., & Evans, R. (2007). Rethinking expertise. The University of Chicago Press. https://doi.org/10.7208/chicago/9780226113623.001.0001
[2] Ericsson, K. A. (2006). An Introduction to The Cambridge Handbook of Expertise and Expert Performance: Its Development, Organization, and Content. In K. A. Ericsson, N. Charness, P. J. Feltovich, & R. R. Hoffman (Eds.), The Cambridge handbook of expertise and expert performance (pp. 3–19). Cambridge University Press. https://doi.org/10.1017/CBO9780511816796.001
[3] Anker, Peder. (2011). Naomi Oreskes ; Erik M. Conway . Merchants of Doubt: How a Handful of Scientists Obscured the Truth on Issues from Tobacco Smoke to Global Warming . 355 pp., bibl., index. New York: Bloomsbury Press, 2010. $27 (cloth).. Isis. 102. 589-590. 10.1086/663066.
[4] Expert Political Judgment: How Good Is It? How Can We Know? - New Edition (REV-Revised). (2005). Princeton University Press. https://doi.org/10.2307/j.ctt1pk86s8
You are not authorised to post comments.