Jak se z puberťáka stane nacista?

Pokud se někdo pohybuje na sociálních sítích, pravděpodobně už narazil na videa, kde charismatický muž v obleku a s doutníkem v ruce pronáší svá „moudra“ o dnešní mládeži. Podle něj adolescenti „nemají jasné hranice“, „trpí nedostatkem sexu“ a „jsou úzkostní“, což prý vysvětluje všechny jejich problémy.

A aby bylo dílo dokonáno, pokaždé nabídne i řešení. Někdy ve formě banální rady „běžte cvičit“, jindy pseudo-filozofickým výrokem „nemyslete“ nebo rovnou prodejem nějakého zázračného produktu, který všechno spraví. Tento komerční mechanismus (vytvořit problém, aby bylo možné prodat řešení) není třeba dlouze rozebírat. Zajímavější je otázka, proč vůbec těmto lidem věříme. Proč máme pocit, že jejich diagnózy jsou pravdivé? A proč si opakovaně necháváme podsouvat zjednodušené interpretace reality?

Abychom tomu porozuměli, je užitečné nahlédnout na vývoj lidského vědomí očima Roberta Kegana, amerického vývojového psychologa z Harvardu. Jeho teorie řádů vědomí (Orders of Consciousness) popisuje, jak se člověk v průběhu života učí vnímat sám sebe, druhé i svět kolem jako subjekt a objekt neboli co ovládá, a čím je naopak ovládán.

Kegan rozlišuje pět hlavních vývojových úrovní, které popisují způsob, jak člověk chápe sebe a vztah k ostatním:

1. Impulzivní mysl – typický pro malé děti (do cca 6 let). Jednání je řízeno okamžitými impulzy a emocemi. (Pro naše účely nepodstatný)
2. Imperiální mysl – dítě začíná rozlišovat mezi sebou a druhými. Svět vnímá binárně: dobro–zlo, odměna–trest. Tento rámec přetrvává přibližně do 10–14 let.
3. Sociální mysl – podle Kegana typická úroveň pro většinu (~55 %) dospívajících i dospělých. Identita je odvozena od příslušnosti ke skupině, jejích hodnot a autorit. Morálka je převzatá, neautonomní. Člověk je „nositelem“ normy, nikoli jejím tvůrcem.
4. Sebeurčující mysl – jedinec dokáže kriticky zhodnotit hodnoty své skupiny, rozvíjí vlastní morální systém a přebírá odpovědnost za své myšlení a rozhodování. Sem spadá přibližně třetina dospělých lidí.
5. Sebetransformující mysl – nejvyšší stupeň, kdy si člověk uvědomuje, že všechny hodnotové a ideové systémy jsou sociální konstrukty, vzniklé v určitém kulturním a historickém kontextu.

Je důležité zdůraznit, že cílem není „dostat se na pětku“. Každá úroveň má své výhody i limity. Vyšší úroveň neznamená morální nadřazenost, jen širší perspektivu a větší schopnost reflektovat vlastní myšlenkové rámce. Většina lidí (cca 90 %) se pohybuje mezi třetí a čtvrtou úrovní vědomí. A právě zde se rodí to, čemu říkáme skupinová stupidita.

Proč se to týká adolescence

Adolescentní mozek funguje do značné míry v binárním režimu: dobro–zlo, my–oni. Identita je odvozena od skupiny vrstevníků nebo autorit. Ego se teprve formuje, odpovědnost za vlastní myšlení je minimální, a sociální přijetí má větší váhu než pravda. To přesně odpovídá třetí úrovni vědomí.

Úkolem dospívání by mělo být překročení tohoto rámce neboli posun ke čtvrté úrovni, kdy člověk dokáže stát sám za svými hodnotami, přemýšlet kriticky a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Výchova k dospělosti tedy není jen biologický proces, ale kognitivně-morální evoluce. Z člena davu by se měl stát subjekt vlastního života.

Většina kultur si vytvořila přechodové rituály, které symbolicky oddělovaly dětství od dospělosti. Tyto rituály měly různou podobu: lov, pobyt v divočině, vojenskou službu, zabití zvířete, nebo i činy na hraně fyzických či morálních možností člověka. Smysl byl vždy stejný, tedy potvrdit, že jedinec přebírá odpovědnost za svůj život a zaujímá vlastní místo ve světě.

V moderní společnosti se tyto rituály proměnily. Dnes jejich roli symbolicky přebírají milníky jako dokončení školy, získání hypotéky, narození dítěte nebo založení rodiny. Je to pomyslný zvoneček „dětství skončilo, teď máš odpovědnost a místo ve světě“. Tímto přechodem z třetího do čtvrtého řádu vědomí člověk přestává být pouhou součástí skupiny a začíná chápat sám sebe jako autonomní subjekt, který tvoří vlastní hodnoty a nese důsledky svých rozhodnutí.

A to bolí. Proto tento přechod mnozí nepodstoupí vůbec. Nikoliv proto, že by nemohli, ale protože to vyžaduje mentální úsilí a ztrátu komfortu. Dětství se zkracuje (nechceme být dětmi) ale zároveň se oddaluje dospělost, protože se bojíme odpovědnosti. Tento paradox vede k tomu, že lidé zůstávají uvězněni na třetí úrovni vědomí, v bezpečí skupinové identity, autorit a jednoduchých rámců.

Moderní společnost (a především internet) vytváří náhradní prostory, kde mohou lidé zakoušet iluzi smyslu, úspěchu a přijetí, aniž by museli nést reálnou odpovědnost. Tyto aktivity fungují jako „udržovací rituály“ (nevědecký pojem), které udržují člověka v adolescenčním vědomí, přestože má biologicky dávno dospělé tělo.

Mezi takové udržovací rituály patří např.: kouření, alkohol a drogy (symbolické potvrzení dospělosti bez skutečné odpovědnosti), emo fáze a subkulturní identity (snaha o vymezení se, aniž by člověk musel nést důsledky), hledání nepřítele (typicky ve formě internetových konfliktů, šikany, nebo „bojů“ proti abstraktnímu zlu), upínání se na autority skupiny (náhrada rodiče nebo učitele charismatickým vůdcem, youtuberem či ideologem).

Tyto rituály vytvářejí pocit růstu, ale fakticky růst blokují. Jedinec se utvrzuje v iluzi, že se vyvíjí, ale ve skutečnosti však zůstává stát. Tento princip výborně ilustruje tzv. alt-right pipeline, který značí fenomén, kdy se mladí muži (typicky mezi 15–25 lety) dostávají do online komunit, které jim nabízejí silnou identitu, jednoduchý morální rámec a pocit sounáležitosti. Psychologicky jde o náhradu přechodového rituálu: místo zkoušky dospělosti procházejí zkouškou loajality a nepřátelství. A strach z dospívání se promění v ideologickou poslušnost. Takto se formuje tribalismus, který může eskalovat do kolektivního fanatismu.

Jak se skupina stává stupidní až nebezpečnou?

Pokud tento mechanismus přepálíme, vzniká obraz společenského nebezpečí. Například z touhy chránit planetu mohou vznikat lidé lepící se k silnici; Z touhy po svobodě může vyrůst anarchie a chaos; A z touhy po pořádku může krok za krokem vznikat ideologie, která se promění v totalitní systém.

Nacismus byl mimo jiné právě tímto případem kolektivní regresí do třetí úrovně vědomí, jen s technokratickým leskem. Všechny tyto jevy spojuje jedno: rezignace na individuální odpovědnost. Lidé se vzdávají autonomie, protože skupina jim nabízí jednodušší řešení, jasný význam a rychlý smysl. A aby si zachovali pocit nadřazenosti (což je pro ego přirozené), vytvoří si umělé měřítko hodnoty a ostatní skupiny pod něj hodí. Vzniká hierarchie pseudoelit: „my jsme ti probuzení, oni jsou ten póvl.“ To je klasický kognitivní symptom stupidního tribalismu. A obvykle velmi nebezpečný.