Jednou provždy můžeme vyřešit to, že Charlie Kirk je [REDACTED], který byl [REDACTED], což je [REDACTED]. Můj názor je, že [REDACTED]. A všichni, co nesouhlasí, tak bych nejradši [REDACTED].
Tento text není o Charlie Kirkovi. Je o tom, co se děje, když se veřejná debata změní v arénu kognitivních zkreslení, skupinové hysterie a potřeby mít „nepřítele“.
V uplynulých měsících jsme mohli sledovat situace, kdy lidé přišli o práci jen proto, že podpořili kontroverzní výrok o Kirkovi. A jiní byli zase ostrakizováni, protože napsali o něm něco, co se „nehodilo“. Tato situace není výjimkou, ale symptomem doby. Ukazuje, že pravda už dávno není hodnotou, ale nástrojem a že kognitivní jednoduchost vítězí nad intelektuální poctivostí. Jako kdybychom měli chodit okolo určitých témat po špičkách, abychom nešlápli na kuří oko nevyrovnaných individuí, co se snaží stříkat vitriol na všechny okolo, protože tím zakrývají vlastní neschopnost.
Pokud se na politiku podíváme s chladnou hlavou, její podstata je překvapivě jednoduchá: politika je pokus řešit neřešitelné. Lidé chtějí bezpečí a zároveň svobodu, což jsou dvě hodnoty, které se vzájemně vylučují. Chtějí prosperitu, ale bez práce. Chtějí růst, ale zároveň udržitelnost. Chtějí rovnost, ale i soutěž. To vše jsou strukturální paradoxy lidské existence, které se periodicky vracejí v různých historických kulisách.
Historie proto nepostupuje lineárně, ale spíše kyvadlově. A to od jedné krajnosti k druhé. Tento pohyb se opakuje přibližně v generačních cyklech, jak naznačuje například teorie generačních cyklů Strausse a Howea. Společnost se v těchto periodách střídavě přiklání k autoritě a individualismu, k víře a skepticismu, k jednotě a rozdělení. Ale musím upozornit, že tyto myšlenky mají tendenci zabrouzdávat do pseudovědy. Proto se budeme držet pouze toho, co bylo vědeckými články dokázáno.
Tři empiricky doložené vlny společenského kyvadla
Lidská společnost se v dlouhodobém horizontu strukturálně opakuje ve třech hlavních oblastech. Tyto opakující se vzorce nevznikají z mystické nutnosti, ale z psychologických a sociálních procesů, které se periodicky obnovují, když se střídají generace vyrůstající v odlišných historických podmínkách.
Každá generace totiž formuje své vnímání sebe a světa podle kontextu, do něhož se narodila. Ti, kdo dospívali během války či hospodářské krize, mívají jiné hodnoty než generace vyrůstající v míru, technologickém komfortu a relativní hojnosti. Společnost tak osciluje mezi fázemi stability a fragmentace, kolektivismu a individualismu, důvěry a cynismu.
- Důvěra v instituce
Od 70. let 20. století zaznamenáváme trvalý pokles důvěry v politické, mediální i ekonomické instituce. Tento trend koreluje s rostoucí komplexitou světa, globalizací a informačním přetížením. Ztráta důvěry je tedy přirozenou adaptací. Tudíž snahou člověka zjednodušit realitu, která je příliš složitá. - Individualismus vs. kolektivismus
Jazykové korpusy i kulturní data ukazují, že Západ se dlouhodobě posouvá k individualismu. Méně „my“, více „já“. V dobách krize se však tento trend obrací a lidé znovu hledají jistotu ve skupině, národě nebo ideologii. Jde o evoluční kyvadlo, nikoli o morální úpadek. - Sociální polarizace
Od 90. let prudce narůstá tzv. afektivní polarizace: lidé se již neidentifikují s idejemi, ale s týmem. Politika se stává psychologickým tribalismem, kde je důležitější loajalita než pravda. Tento jev se objevuje v cyklech, zhruba po 50–70 letech, a je přirozenou emergentní vlastností komplexních systémů.
Fáze společenského cyklu
Ačkoli není Strauss-Howeova generační teorie empiricky potvrzena, její symbolické čtyřfázové členění (krize, obrození, zlatý věk, rozpad) nabízí užitečný rámec k přemýšlení. Podle teorie společnost prochází obdobím rozkladu starých struktur, následného hledání nových hodnot, jejich institucionalizací a nakonec stagnací.
Současnost zjevně odpovídá fázi rozpadu. Fázi, kdy se společenské hodnoty tříští, autority ztrácejí legitimitu a jedinci se uzavírají do ideologických bublin. Důvodem však není degenerace lidstva, ale přirozený proces přenastavení společenských paradigmat.
Není nutné propadat zoufalství nad tím, že „všichni hloupnou“. Dějiny ukazují, že každé zhroucení nese zárodek nového řádu. Naší úlohou není panikařit, ale vidět, že i hluk, chaos a stupidita jsou součástí většího cyklu civilizace. Stačí se na chvíli odpojit od hysterických interpretací a dívat se na politiku, média i společnost jako na velké divadlo kolektivní psychologie. Protože stupidita, jakkoli absurdní, je jen jedním z mechanismů, jímž se systém udržuje v rovnováze.
You are not authorised to post comments.