„Eh… tenhle článek je jak od libtarda ze Seznamu.“ A jinde: „Víte, proč zas dávají Pelíšky? To je propaganda.“ Takové věty mají dokazovat, že politika je prý všude. Dokument v televizi a hned výklad: „Zase se ohýbá historie, je to schválně.“ Video na internetu, kde je zmínka o orientaci: „NE! Můj youtuber mluví levičácky. Co bude dál? Ženy mi snad budou rovny?!“
Z odstupu se skutečně může zdát, že veřejný prostor rozřízla neviditelná čára a všechno se sesypalo do dvou táborů: jednoho dobrého, vznešeného, a druhého zvráceného. A pochopitelně my vždy stojíme v tom správném, jak jinak. Zkusme však na chvíli zpomalit a podívat se zblízka: co je vlastně politika?
Politika je soubor aktivit vlády, zákonodárných institucí a lidí, kteří se snaží ovlivnit správu státu. V tomto smyslu se opravdu dotýká téměř všeho, protože nikdo z nás nežije mimo pravidla společného řádu. Češi ale tuto skutečnost často zkracují do povzdechu: „Je to všechno svinstvo, ta politika.“ Nezkoumejme teď, odkud se vzala tahle národní pachuť, spíše proč v obdobích krize tak nabírá na síle.
Některým lidem stačí zaslechnout slovo „očkování“, „školství“ nebo „rozpočet“ a v hlavě vyskočí jediné heslo: „politika = zlo“. Jde o naučenou reakci. Byli vystaveni dlouhému procesu, který spojil určitá slova s celou škálou emocí, až se z faktu stal týmový prapor. Pravda přestala být měřítkem, ale ukázkou, jestli podporuje správnou víru.
Příklad máme ještě čerstvý. Během covidové krize do Česka proudily konspirační narativy různého původu. Ruský ekosystém usiloval hlavně o rozvrat důvěry ve stát a evropské instituce. Čínská komunikace stavěla na sebeprezentaci efektivního režimu. Z USA se nepřeléval státní hlas, ale jazyk americké kulturní války a evangelikální rámce. Výsledkem nebyla debata o datech, nýbrž dojem, že i fakta jsou jen další politický konstrukt.
Jakmile je mysl naprogramována vnímat pravdu jako ideologii, není divu, že se „politika“ lepí na všechno: globální oteplování = názor; očkování = názor; transgender lidé = názor.
Takže ne. Tento web ani jednotlivé texty nevznikají jako stranická propaganda. Některé z nich se politikou otevřeně zabývají a nesou politický nádech, jejich osou je však především schopnost rozlišovat mezi skutečností a fikcí.
Možná čekáte, že Vám nabídnu další názor, který si připnete na ledničku vedle magnetky s heslem: „vymytec“ nebo „libtard“. Nedostanete ho. Sekta totiž nežije z argumentů, ale z pohodlí, že nemusí myslet.
Pravda je pomalá, nudná a často protivná. Nepřikyvuje vám, nehřeje identitu a už vůbec se neptá, zda se Vám hodí do světonázoru. Pokud je pro vás fakt jen další politický názor, pak nejste bojovníci proti systému. Jste jeho nejposlušnější produkt.
Odborné okénko
Vnímání „všechno je politika“ je důsledkem několika navzájem se posilujících procesů. Afektivní polarizace vede k tomu, že lidé hodnotí informace primárně podle emočního vztahu ke skupině [1]; A když už lidé ve skupině jsou, pak fakta, která ohrožují skupinovou identitu, jsou automaticky reinterpretována jako ideologická propaganda [2]. V dlouhodobé perspektivě se tento stav stabilizuje skrze epistemickou nedůvěru a erozi sdílené reality, kdy se pravda přestává posuzovat podle empirické opory a je nahrazena loajalitou k narativu [3].
Studie dezinformačních kampaní během pandemie COVID-19 ukazují, že cílem bylo vytvořit dojem, že žádná pravda neexistuje a vše je jen politický konstrukt. Což je klasická strategie kognitivního zahlcení (firehose of falsehood) [4]. Ruské informační operace dlouhodobě využívají strategii relativizace reality a cynického pluralismu („pravda neexistuje, všichni lžou“), čímž oslabují schopnost společnosti rozlišovat mezi faktem a fikcí [5]. Čínská propaganda naopak staví na obrazu technokratické efektivity a morální nadřazenosti autoritářského řízení, přičemž systematicky potlačuje nejistotu a prezentuje konsenzus jako důkaz pravdy [6]. Americký kontext je odlišný: stát zde nevystupuje jako centrální propagátor, ale informační prostor je fragmentován tržní logikou a kulturní válkou, kde mediální ekosystém posiluje polarizaci a identitární rámce [7]. Společným jmenovatelem těchto přístupů je politizace epistemologie: realita není popírána přímo, ale rozložena na konkurenční narativy, které se hodnotí podle loajality.
[1] Iyengar, Shanto & Sood, Gaurav & Lelkes, Yphtach. (2012). Affect, Not Ideology: A Social Identity Perspective on Polarization. Public Opinion Quarterly. 76. 405-431. 10.1093/poq/nfs038.
[2] Kunda Z. The case for motivated reasoning. Psychol Bull. 1990 Nov;108(3):480-98. doi: 10.1037/0033-2909.108.3.480. PMID: 2270237.
[3] Lewandowsky, S., Ecker, U. K. H., & Cook, J. (2017). Beyond misinformation: Understanding and coping with the “post-truth” era. Journal of Applied Research in Memory and Cognition, 6(4), 353–369. https://doi.org/10.1016/j.jarmac.2017.07.008
[4] Paul, C., & Matthews, M. (2016). The Russian “Firehose of Falsehood” Propaganda Model: Why It might Work and Options to Counter It. Rand Corporation.
[5] Pomerantsev, P., Weiss, M. & Institute Of Modern Russia, P. (2014) The menace of unreality: how the Kremlin weaponizes information, culture and money. New York, NY: Institute of Modern Russia. [Web.] Retrieved from the Library of Congress, https://lccn.loc.gov/2015433465.
[6] Brady, Anne-Marie. (2015). China’s Foreign Propaganda Machine. Journal of Democracy. 26. 51-59. 10.1353/jod.2015.0056.
[7] Benkler, Yochai & Faris, Robert & Roberts, Hal. (2018). Network Propaganda: Manipulation, Disinformation, and Radicalization in American Politics. 10.1093/oso/9780190923624.001.0001.
You are not authorised to post comments.