Jak už jsme si popisovali v článku společenské kyvadlo, dnešní společnost se nachází v úpadku, který nevyhnutelně nahradí krize. Avšak zapomeňme teď, že v krizi profituje velmi úzká skupina obyvatel, že se moc decentralizuje bez kontroly, a to zvyšuje korupci.
Že pokaždé když je toto rozdělení moci a zisků, tak to vede k masivní nerovnosti, zpomalení růstu a vědění a obecně k maximalizaci stupidity a snížení životní úrovně. Empirické práce dokazují, že politická moc vede během krize k regulacím výhodným pouze pro TOP 1 % obyvatel.
Zapomeňme na všechny psychologické triky, které využívá toto 1 % vyvolených, aby je zmanipulované masy podporovaly. Využívají systém odůvodnění, Dunninga-Kruger efekt, autoritářskou dynamiku a epistemickou poslušnost... Tím dosahují ještě více moci pomocí užitečných idiotů. Zapomeňme na toto všechno a podívejme se na úpadek z druhé strany.
Jedná se nejen o pohled lidí kritizující růst a rovnost (na čemž není nic špatného), ale o horší variantu, kterou je pohled lidí, kteří si snad myslí, že z krize budou profitovat, a tudíž právě oni budou ti vyvolení a dokonalí. Z lidí, co odevzdali své lidství a staly se z nich morální zrůdičky.
Kritika demokracie
Pokud začneme od antiky, tak už Platón psal o úpadku racionality, kdy demokracii popisuje jako degenerovaný systém kde: vládne doxa (víra v populární názor) místo epistémé (vědění), rovnost nahrazuje kompetenci. Svoboda se mění v anarchii a z anarchie logicky vyrůstá tyranie.
Platón explicitně spojuje demokratizaci poznání s úpadkem pravdy. Věda a filozofie podle něj ustupují rétorice a masové manipulaci. Novodobé vědecké poznání souhlasí s tímto pohledem, protože popisuje úpadek myšlení. K moci se proto dostávají jedinci, kteří jsou emoční a rétoricky čitelní.
Dovolím si citovat ještě z Platónovy „Politei“: „Největší zlo demokracie je, že z ní nutně vyrůstá tyranie.“
Citát, který se velmi podobá druhému, mému oblíbenému: „Největší vtip demokracie je ten, že dal svým nepřátelům způsob, jak jí zničit.“ Autorem je Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy 1933-1945.
Další autoři píšící později „znovuobjevili“ totéž:
- Sallustius popsal úpadek římské republiky skrze korupci elit, ztrátu ctnosti a převahu peněžního chtíče nad „res publica“.
- Montaigne popisuje problém relativizace pravdy, ztrátu pevného epistemického základu a chaosu hodnot po náboženských válkách. Montaigne je první známý autor, který otevřeně přiznává epistemickou nejistotu jako civilizační problém.
- Hannah Arendt, která ukazuje, že úpadek racionality dává možnosti vzniku pseudoracionality. Takto označuje ideologie, které mají logiku, ale žádný vztah k realitě.
- Carl Schmitt vidí liberální demokracii jako neschopnou řešit existenční konflikty. Demokracie je podle něj slabá, protože odmítá rozhodnutí ve jménu procedur.
- A tak dále a tak dále.
Velebení totality
Pokud bychom se na politické systémy podívali utilitaristickou optikou, vyjde nám poměrně zjednodušený obraz: demokracie v období svých počátků (se silným sociálním státem, vysokou institucionární důvěrou a skutečnou reprezentací různých vrstev) je měřitelně nejpříznivější pro kvalitu života, protože maximalizuje spokojenost většiny. Data z poválečné Evropy to dokládají na délce dožití, dostupnosti vzdělání i na subjektivních ukazatelích životní pohody.
Žádný společenský řád však není z kamene. To, co vypadá jako „dokonalá“ demokracie, se postupně unaví vlastní vahou: instituce byrokratizují, růst zpomaluje, entuziasmus klesá a prostor veřejné debaty zaplaví hluk. Úpadek tak je spíše jeho pozdním důsledkem.
Do této praskající konstrukce vstupuje starý evoluční program. Část lidí neměří blaho celku, ale především blaho vlastní. Protože intuitivní a rychlé myšlení je vede k přesvědčení, že svět je vertikální: někdo má být nahoře a někdo dole. Tito jedinci těžce nesou horizontální vizi společnosti, v níž samotné narození, vyznání či „správná krev“ automatickou výhodu nezajišťují. Demokracie je pro ně odporná, protože je „utlačuje“ tím, že nemohou utlačovat.
A tak se rodí podhoubí kultů. Lidé se sdružují do uzavřených komunit, vytvářejí vlastní pravidla, symboly a poznávací znamení („WP“, „1488“ apod.). Své dogmatické myšlení halí do jazyka rovnosti, ale jakmile uvidí možnost průlomu, snaží se prorazit a vrátit si pocit nadřazenosti. Mechanismus je známý ze studií skupinové identity: hierarchická doxa se tváří jako řád, přitom je jen organizovanou pohodlností mysli.
Totalita se tedy nevelebí kvůli síle argumentů, ale kvůli slabosti lidí. Nepotřebuje velké knihy, stačí jí krátké věty a dlouhá paměť křivd. Pokud se vžijeme do kůže někoho, pro koho je „pravda“ jen další výraz proto aby dosáhl moci, je možné cokoliv.
Odborné okénko
Empirická literatura konzistentně ukazuje, že období ekonomických a společenských krizí vedou k asymetrické redistribuci moci a zdrojů: zisky se koncentrují u velmi úzké elity, zatímco většina populace nese náklady. Například politicko-ekonomické studie dokládají, že v USA i Evropě mají preference horního 1 % statisticky významný vliv na legislativu, zatímco preference středních a nižších vrstev se do politických rozhodnutí téměř nepromítají [1]. Krize zároveň zvyšují možnost regulace institucí (regulatory capture), což vede k růstu korupce a oslabení demokratické kontroly [2]. Historické analýzy finančních krizí ukazují, že bezprostředně po nich dochází ke zvýšení majetkové nerovnosti, poklesu sociální mobility a dlouhodobému zpomalení růstu [3]. Z psychologického hlediska tato dynamika posiluje legitimizaci nerovností, kdy lidé, kteří z krize profitují, racionalizují své výhody jako „zásluhu“, zatímco poražení jsou označeni za morálně či intelektuálně méněcenné [4]. Psychologicky v tomto článku nejde o konflikt „demokracie versus totalita“, ale o střet mezi myšlením schopným snášet nejistotu a myšlením, které si zjednodušení reality plete s pravdou. Totalita je v tomto smyslu kognitivní úlevou; řešením pro ty, kdo v komplexním světě hledají spíše hierarchii než porozumění, jak popisuje [5].
[1] Gilens M, Page BI. Testing Theories of American Politics: Elites, Interest Groups, and Average Citizens. Perspectives on Politics. 2014;12(3):564-581. doi:10.1017/S1537592714001595
[2] Hellman, Joel S.; Jones, Geraint; Kaufmann, Daniel. 2000. "Seize the State, Seize the Day" : State Capture, Corruption, and Influence in Transition. Policy Research Working Paper; No. 2444. © http://hdl.handle.net/10986/19784
[3] Stephens, John. (2015). Thomas Piketty (2014), Capital in the Twenty-First Century. Translated by Arthur Goldhammer. Cambridge, Massachusetts: Belknap Press of Harvard University Press. £29.95, 685 pp., hbk.. Journal of Social Policy. 45. 14-15. 10.1017/S0047279415000616
[4] Jost, John & Banaji, Mahzarin & Nosek, Brian. (2004). A Decade of System Justification Theory: Accumulated Evidence of Conscious and Unconscious Bolstering of the Status Quo. Political Psychology. 25. 881 - 919. 10.1111/j.1467-9221.2004.00402.x.
[5] Worley, D.. (2021). Adorno et al. The Authoritarian Personality 1950. 10.13140/RG.2.2.17003.26403.
You are not authorised to post comments.