Poznámka autora: Následující text je psán jako satira opakujících se vzorců stupidního chování. Myšlenky jsou záměrně vyhnány do extrému. Přiznávám, že do jedné postavy vkládám více negativních rysů, které se se stupiditou často pojí, i když spolu nemusí nutně vždy kauzálně souviset. Smyslem je komediální zkratka, nikoli psychologická diagnóza.
Ráno se probouzí s neskutečnou bolestí hlavy. Lebka pulzuje, žaludek se lehce houpe. „Včera jsem pil, ale určitě ne tolik, aby mě bolela hlava tak moc. Určitě za to můžou ty přídavky, které přidávají do pití. Dřív tam nebyly a nikomu nic nebylo.“ Na okamžik mu hlavou proběhne myšlenka, proč vlastně pije. Je slabá, krátká a okamžitě mizí. „Je čas na kafe. Zase hnusnej zimní den. Nesnáším zimu. V zimě je zima. A všechno je hnusný a šedý.“
Při přípravě kávy mu ujede lžíce a prášek se rozsype po stole. „Prdele... Ty lžíce jsou nahovno! Je prostě moc malá. Neskutečný.“ Utěší se pohledem na hrnek. „Aspoň nemusím pít moc toho náhražkovýho kafe, co nám stát vnucuje místo kvalitních potravin z Německa. Navíc zase zdražili. Jsou to všechno zloději. Nesnáším je.“ Zkoumavě se zahledí na obal: tato rozpustná káva je vyrobena za 100% rozemletých zrn „Jo jasně. Určitě GMO. To tam nenapíšou, protože jsou to svině.“
Zapíná televizi. Jiná možnost není. Přepíná kanály. „ČT24? Fuj. Zrovna zprávy. Propaganda EU a Soroše. Kdybych věděl, jak se ty kanály mažou, tak je smažu.“ Myšlenky se rozbíhají. „Koncesionářský poplatky jsou zlo na lidi. Média jsou zmanipulovaný. Proto kupuju knížky od správných autorů, se správnýma recenzema od správných lidí. A koukám jen na správný média, co říkaj utajenou pravdu, o který ČT mlčí.“
Náhodné mačkání ovladače ho přivede k repríze starého seriálu. Žena za pultem, známé dialogy. „To byla doba. Ten komunismus měl něco do sebe. Lidi byli šťastnější, všechno bylo, nic nechybělo. Lidi k sobě měli blíž, a hlavně jsem byl mladší.“ Zamračí se. „Ne jako tahle démonkracie. Všechno je nahovno. Velkej podvod na lidi. Už aby se Putin postaral o pořádek.“
Po obědě vyráží nakoupit. Cestou k autu je podrážděný už samotným pohledem na svět: šedý den, nízká obloha, slunce ani jednou neprotrhlo mraky. „Podělaná zima… všechno je to nahouby. Navíc cejtím ve vzduchu olovo. Určitě nás zase práškujou, i když to není vidět. To by taky vysvětlovalo, proč je tolik mraků.“ Logika se uzavírá sama do sebe. „A že poslední dobou nesněží? Jasnej plán zlých elit. Práškováním se zbavili sněhu, aby mohli podporovat klimatickou diktaturu. Ale já jim na to neskočím!“
V obchodě se rozhlédne po regálech. „Všechno je tu předražený. Za komunismu to tak nebylo. Rohlík stál desetník. Takhle nás chtějí západní elity ovládnout.“ Vítězoslavně sahá po zboží ve slevě: „Ale já jim to prokoukl.“ U pokladny se táhne dlouhá fronta. „Jak je možný, že tu je tolik lidí? Nechápu, že když jsem tu já, je tu vždycky narváno.“ Velmi krátkým přemýšlením mi intuice nabídne řešení tohoto zapeklitého problému: „To bude těma samoobslužnejma pokladnama. Maj málo normálních. A u těch samoobslužnejch nás chtěj nutit na karty.“
Náhle zaslechne cizí jazyk. Ukrajinština. Prodavačka. „UKRAJINCI jsou tady. Berou práci nám normálním. Jsou to NÁCKOVÉ. NEMAJÍ TU CO DĚLAT. JE TO PODVOD NA LIDI!“ Tep se zrychluje, krev vře. Při placení si odfrkne pod vousy: „Vraťte se, odkud jste přišli.“ Cestou domů už se těší do hospody. Tam tento příběh dozraje. Tam se z něj stane opus magnum dne.
Na výjezdu z vedlejší ulice ho však někdo na hlavní málem ohrozí. „Neschopní IDIOTI! Kdo to je?!“ Na registrační značce písmeno A. „Jasný. Pražáci. Co od nich čekat. Ničí tuhle republiku, jsou to zrádci a ještě neuměj řídit. JE TO BANDA BUZERANTSKEJCH KRIPLŮ!“
V hospodě má své místo. Stálé publikum. Lidi, kteří obdivují jeho znalosti načerpané z Facebooku a alternativních webů. „Ani se neptejte, co se mi dneska stalo,“ pronese hned při příchodu. „…ti zasraní ukrofašisti mi málem dali přes hubu.“ S chutí rozvíjí příběh z obchodu. „Málem mě tam ubodali. Všichni ve frontě.“ Debata se stáčí k Ukrajině. Tady je jako ryba ve vodě. Stačí opakovat známé věty. Je králem stolu. Jenže u vedlejšího stolu se někdo směje. „Určitě se smějou mně. Podporovatelé FAŠISTICKÝ EURODIKTATURY. ZLÝ A VYMYTÍ VYPATLANCI.“
Zatímco on v duchu vítězí nad fašisty od vedlejšího stolu, jeho kamarádi mluví o něčem jiném. O rodinách. O Vánocích. O tradicích. To ho rozčiluje. „Manželka a děti mě opustili, protože jsou to vypatlaní idioti. Neunesli pravdu. Teď jsou důvod, proč trpím. Je to jejich chyba.“
Myšlenky se stáčejí samy proti němu. A pak zaslechne slovo tradice od vedlejšího stolu. „URČITĚ JSOU PROTI TRADICÍM. VYSMÍVAJÍ SE MNĚ A MNĚ PODOBNÝM. TO JIM NENECHÁM LÍBIT. JSOU TO ZLÍ PADOUŠI, CO NÁS PŘIŠLI ZAMORDOVAT.“
…
Ráno se probouzí s neskutečnou bolestí hlavy. A navíc ho bolí čelist. Jako by dostal ránu. „Včera jsem pil… ale určitě ne tak moc…“
Poznámka pod čarou: Ačkoli se může tento příběh jevit jako nadsazený až neuvěřitelný, je třeba dodat, že v relativně krátkém časovém úseku jsem v reálných rozhovorech zaslechl prakticky všechny výroky, které jsou zde vloženy do myšlenek našeho „hrdiny“.
You are not authorised to post comments.