Přednáška jednoho milého, ale nešťastně nejistého řečníka skončila, a my jsme v duchu všichni pociťovali rozpačitost z jeho koktavého projevu. Nikdo nechtěl být nezdvořilý, a tak jsme trpělivě seděli a poslouchali.
Jemné ticho nakonec organizátor akce prořízl slovy: „Omlouvám se, nevěděl jsem, že to dopadne takto… snad se nezlobíte.“ Chtěl jsem zachovat dekorum a tak jsem jen unaveně pronesl: „Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k Vám.“ Následovaly zaražené pohledy. Ostatní se po sobě podívali, a pak někdo poznamenal: „To je přece z evangelia podle Lukáše… Myslel jsem, že jsi ateista.“ A měl pravdu, jsem ateista a nelíbí se mi dogmatické struktury. Ale fakt, že jsem pronesl větu z Bible, ze mě pro některé okamžitě udělal křesťana. Pro jiné to byl zase důkaz, že Bible musí být pravdivá.
Tento typ situace zažil snad každý. Když kritizujete politickou stranu, kterou zároveň volíte; nebo poukážete na chybu u člověka, kterého máte rádi. Vždy se najdou tací, kteří v tom spatří rozpor, pokrytectví nebo zradu.
To všechno jsou důsledky domněnek, skupiny kognitivních zkratek, které sice zjednodušují realitu, ale často ji i nebezpečně zkreslují. Domněnky jsou v jistém smyslu užitečné a nezbytné. Každý den si jich vytváříme stovky, abychom zvládli zpracovat přetlak informací, které se na nás valí. Jsou užitečné, když nám pomáhají rychle se zorientovat ve světě. Ale stejně jako oheň, i ony mohou být dobrým sluhou, ale zlým pánem.
Z praktického hlediska existují tři typy doměnek:
- Užitečné domněnky, které filtrují realitu (např. že auto s blikajícími blinkry nejspíš odbočí).
- Neutrální domněnky, které o světě říkají málo, ale ovlivňují naše postoje („ten se neusmívá, je nepřátelský“; „…vypadá jako bezdomovec“).
- Nebezpečné domněnky, které vytvářejí stereotypy („žena ve vedoucí pozici musí být arogantní“, „černý pilot je méně spolehlivý“).
Problém (a s ním i stupidní chování) nastává tehdy, když začneme domněnky považovat za fakta. Když přestaneme odlišovat, co víme, od toho, co si myslíme, že víme. V takové chvíli se náš vnitřní svět smrští na karikaturu reality: svět, kde jsou politické strany jednolité, lidé černobílí a názory neměnné.
Stupidní domněnky vznikají tehdy, kdy lidé nedokážou rozdělit skutečnost od svého výmyslu v hlavě. Použiji-li biblické podobenství, neznamená to, že jsem věřící. Znamená to jen, že zrovna tato metafora vystihuje myšlenku lépe než cokoliv jiného. Slova jsou nástroje, ne ideologické podpisy.
Stejně tak mohu podporovat politickou stranu a zároveň ji kritizovat. Kritika neznamená zrazení, ale snahu o korekci, která je podstatou myšlení. Redukovat svět na binární logiku „pro“ nebo „proti“ je lenost.
A právě v této lenosti sídlí kořeny stupidity. Protože přemýšlení bolí, zpochybňování bolí, přiznání omylu bolí... A tak si raději ponecháme domněnky, které jsou pohodlnou, zjednodušující, uspokojující iluzí, že chápeme svět okolo nás. A proto domněnky jsou a zůstanou kořenem stupidního chování.
Doplňující videa k tomuto tématu: https://www.youtube.com/watch?v=vFih3by4NKQ
Odborné okénko
Domněnka sice není pravým vědeckým termínem, ale domněnky lze chápat jako produkt interakce mezi omezenou kapacitou lidského poznání a motivační potřebou kognitivní stability. Výzkumy kognitivních zkreslení dlouhodobě ukazují, že lidé systematicky zaměňují heuristiky za poznání [1] a že tato záměna je posilována potřebou zachovat konzistentní identitu a sociální příslušnost [2]. Jakmile je domněnka propojena s jástvím (tribalismem typu: „tohle jsem já“, „tohle je náš tábor“), přestává být hypotézou a stává se nedotknutelným faktem. Tento proces je dále zesilován konfirmačním zkreslením [3], efektem falešné kompetence, kdy lidé s nízkou znalostí přeceňují své porozumění komplexním jevům [4]. Neurokognitivní studie navíc naznačují, že zpochybnění domněnek aktivuje podobné stresové a obranné reakce jako ohrožení fyzické integrity, což vysvětluje emoční odpor vůči korekci přesvědčení [5, 6].
[1] Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131. https://doi.org/10.1126/science.185.4157.1124
[2] Festinger, L. (1957). A theory of cognitive dissonance. Stanford University Press.
[3] Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220. https://doi.org/10.1037/1089-2680.2.2.175
[4] Kruger, J., & Dunning, D. (1999). Unskilled and unaware of it: How difficulties in recognizing one's own incompetence lead to inflated self-assessments. Journal of Personality and Social Psychology, 77(6), 1121–1134. https://doi.org/10.1037/0022-3514.77.6.1121
[5] Kaplan JT, Freedman J, Iacoboni M. Us versus them: Political attitudes and party affiliation influence neural response to faces of presidential candidates. Neuropsychologia. 2007 Jan 7;45(1):55-64. doi: 10.1016/j.neuropsychologia.2006.04.024. Epub 2006 Jun 9. PMID: 16764897.
[6] van Veen V, Krug MK, Schooler JW, Carter CS. Neural activity predicts attitude change in cognitive dissonance. Nat Neurosci. 2009 Nov;12(11):1469-74. doi: 10.1038/nn.2413. Epub 2009 Sep 16. PMID: 19759538.
You are not authorised to post comments.